Kapitola 9. pokračování

    Tím byl problém spaní na večer pro nás vyřešen, a krásný park s již vyhlédnutým místem na ostrově byl zavrhnut ve prospěch potenciálně daleko pěknějšího a klidnějšího místa. I s ranním koupáním. Celé se to mělo jmenovat Ozerki. Tou dobou bylo kolem 9 večer, takže jsme se rozhodli přemístit se už rovnou na místo spaní. Láďovi se to nějak nezdálo, nebo ještě nebyl tolik unaven či co a rozhodl se, že se ještě půjde někam podívat a že se sejdeme přímo na místě. Chvíli jsme se ještě přeli o tom, jestli je blbost se rozdělovat, ale nakonec jsme nechali Láďu ať dělá jak myslí. Asi za hodinu jsme už za tmy vystoupili ve stanici Ozerki, kde nás čekal menší šok. Vypadalo to tam asi jako v nedobře osvětlené ulici u sídlišti v Praze na Žižkově, spousta ruské alternativní „mládeže“ i jiných individuí, sedících různě po zemi konzumující alkohol, trávu, hudbu a spoustu dalších věcí. Ihned jsme do toho místa drsně nezapadli a byli jsme rádi, že jsme tři. Jak se říká, naděje umírá poslední, tak jsme ještě doufali, že až ujdeme kousek směrem k jezeru situace se trochu uklidní. Za těch pět minut co už jsme došli k jezeru, jsme konečně zjistili, že jsme skoro úplně v prdeli. Všude byly kvanta lidí, prakticky na každém čtverečním metru rozmlácené sklo, pozůstatky ohnišť, bahno a odpadky. Rozhodli jsme se jít dál kolem jezera a zkusit přeci jen něco najít.

   V tu dobu už jsme byli všichni tři docela KO, s plnejma báglama po celodenním chození po Petrohradu. Přibližně hodinu nám trvalo, než jsme jezero obešli komplet dokola a zjistili, že skutečně neexistuje místo kde by nebyly lidi, sklo, bahno odpadky nebo hovna a situace začala být ještě zajímavější. Nakonec jsme prostě rozbalili Petrovu plachtu přímo na vstupním trávníku k jezeru, vše si dali do báglů, ty pod hlavu a snažili se usnout a ignorovat hluk a lidi chodící kam nás ve vzdálenosti asi 10 metrů. Naštěstí jsme byli docela mrtví, takže jsme přeci jen usnuli. Ráno kolem sedmé hodiny se mi najednou přímo u ucha ozvalo hlasitě cosi v ruštině což nás všechny okamžitě probudilo. Kolem stála skupinka policistů kteří po nás ihned žádali průkazy totožnosti. Po zjištění, že jsme střizliví, nepřechováváme ani drogy ani zbraně ale spíše jsme turisté, začali kroutit nechápavě hlavu a varovali nás že příští noc už by nemusela dopadnout tak dobře a že máme vůbec štěstí pokud máme všechny věci. Vzhledem k tomu, že bylo brzo ráno a ermitáž otevírala v 11 hodin, měli jsme ještě spoustu času. Někdy jsme se hned po ránu shledali s Láďou, se kterým jsme se u jezera Ozerki, jak bylo plánováno, „kupodivu“ večer už nepotkali.

    Láďa problém se přenocováním u jezera řešil se klidem sobě vlastním, postavil v prostředku mumraje stan a navíc tam prý ještě s nějakejma individuama zachlastal. Začali jsme tedy někde u známého hřbitova, kde leží mnozí z významných Rusů historie, jako Puškin, Čajkovskij, Rimskij nebo Korsakov. Dál jsme šli Něvským prospektem, který je skutečně excelentní, směrem do centra. Nevím jestli se v tu dobu v Petrohradě nepořádala všeruská soutěž krásy nebo možná místní ruští milionáři mají tak dobrý vkus, ale fakt byl, že asi každá druhá osoba ženského pohlaví která kolem nás prošla byla tak proklatě dobře vypadající, že by pěkně zavařila ve finále i českým miss. Nemaje s sebou vlastní ženy, jen jsme hladově zírali, a jen s největší nechutí opustili Něvský prospekt a zamířili do Ermitáže. Ermitáž, sídlící v Zimním Paláci obsahuje v současné době po Louvru a podobných muzeích jednu z největších uměleckých sbírek v Evropě. Na vstup byla asi kilometr dlouhá fronta, do které jsme se hned zařadili. Usoudili jsme, že nejlevnější zřejmě bude zkusit nějakého Rusa přemluvit aby nám lístky koupil – lístku pro domorodce byly opět úplně v jiné cenové kategorii, stály asi deset rublů. Když se nám navíc podařilo navázat konverzaci s dvěma ruskými dívčínami, co stály v řadě přímo před námi měli jsme už skoro vyhráno. Libovali jsme si jak se nám podařilo zvítězit nad ruskou státní mašinerií, to však trvalo jen do chvíle než jsme si u vstupních kas přečetli že studenti s ISICem mají vstup zadarmo. Petr K. Nejsa student byl ale přeci jen šťastný, že to takhle dopadlo, takže ze skupinového hlediska šlo v podstatě o nejlepší řešení. Není celkem nutno rozebírat, že Ermitáž je opravdu obrovská a kvalita uměleckých sbírek vysoká. Strávili jsme tam příjemné asi čtyři hodiny, když jsme celkem v klidném tempu prošli většinu toho co nás zajímalo. Řek bych tak 50 procent expozice zabírají obrazy, druhou půlku sochy, různé jiné objekty včetně egyptských sarkofágů a podobně. Po opuštění Galerie jsme ještě trochu prošli centrum města a vyrazili na nádraží rozmyslet co dál.

   Nakonec vzhledem k cenám, omezenosti dostupných spojení a odjezdům vlaků rozhodli za další cíl zvolit Rigu, hlavní město Lotyšska. Vlak jel opět v někdy v nočních hodinách, takže jsme ještě nějakou dobu šaškovali na nádraží, snažili se nakoupit jídlo, lístky, zkusit se někde vysprchovat, zbavit se posledních rublů koupěmi piva Baltika a podobně.

První část    Vpřed