Kapitola 8.

   Irkutsk nás ale držel pevně ve svých spárech. Na vlakové nádraží dostali opravdu zajímavou tramvají. Byla zjevně postavena někdy za Tolstého (to se pozná podle sedaček z pravého (!) dřeva a konduktora, v našem případě konduktorky, co vydává lístky velikosti naší poštovní známky), jsme stanuli v rozpacích před ale ukrutně zaplivaným hlavním nádražím. Naproti přes ulici mají super bufet, takové týden staré ruské vejce je neodolatelným a naštěstí neopakovatelným zážitkem. Nicméně protože jsme nevěděli (opět) , kam chceme jet dál a od tohohle zjištění se pak odvíjely i naše další debaty, veskrze zuřivé hádky. Chtěli jsme jet do Moskvy, do Petrohradu, do Čeljabinsku a do spousty jiných měst, naštěstí ruská železnice to vyřešila za nás, první nejbližší volný vlak jel za dvacet hodin do Moskvy, jinak možná tak za den dva tři někam jinam. Na tohle zjištění jsme potřebovali asi šest hodin běhání mezi pokladnou, informacemi, mezinárodní pokladnou a taky záchodama, protože Michalovi se z toho všeho a asi i omulům neudělalo dobře. Naštěstí navštívil na nádraží ubytovanou lékařku, co mu na základě ISIC vystavila recept na silný antibiotika a dokonce mu nabídla ubytování. Tedy dočasné a jen v odpočívárně. Tu však zabrali Poláci a tak z toho sešlo.

   Zajímavostí drah v Rusku je opravdu to, že na informacích o odjezdech vlaků vám nepoví, zda je vlak plný (na dálkové cesty se jezdí jen lůžkovýma) a co to stojí. To vědí jen na pokladně, ale tam zase neví, kdy vlak a odkud kam jede. Člověk si na informacích musí zjistit, odkud kam kdy vlak jede, jeho číslo, s tim jít na pokladnu a tam mu řeknou, jestli jo nebo ne. Když ne, tak hurá na informace, kde se na vás už při druhé návštěvě dívaj hodně ošklivě. Když jsme teda úplně hotoví šli spát zase do své oblíbené mateřské školy, měli jsme toho všeho vážně dost.Ráno jsem se všichni v nádražních sprchách (po X dnech špinění se a nehygieny to bylo jak v Ritzu) umyli a vyprali. Překvapilo mě , jaký je tam nával. A zdaleka ne všechno byla nějaká špína ulice. Díky rozšířenému systému vícedenního cestování v Irkutsku, jakožto přestupnímu uzlu drží dost transkontinálních turistů.

   Rychle jsme pojedli irkutské pirohy ve stáncích naproti nádraží a po asi deseti hodinách nám přijel vlak. Sice jsme měli být každý v jiném kupé (jestli se o plackartnym dá mluvit jako o kupéčkovym..nevim), ale to jsme vyřešili rozvěšením mokrého šatstva v tom našem čtyřlůžku a totálním uvelebením se v té páře, protože nám nešlo otevřít okno. Chvíli jsme to zkoušeli sekerou,ale když nám jakýsi stařík řekl,že je to nouzový východ, a kdybychom vypáčili tu malou dřevěnou páčku, co jsme do ní celou dobu ryli, celá stěna by vypadla na koleje a nás by zřejmě děžurná vagónu zastřelila, jsme se smířili s teploučkým smrádečkem. Cesta do Moskvy probíhala v klidu a míru, který narušili snad jen Láďa a cikáni. Hlavně proto,že Láďa cikány dotáh do našeho kupé a mermomocí chtěl hrát šachy. Starý cikán byl profík a králem táhl o pět polí, na námitky zmateného Ládi přes sevřené rty jen procedil, že „šášky tak móžno“ a sto vykřičníků. Pak Láďovi dovolil, aby mu koupil vodku a hned ji do sebe celou vylil, načež za doprovodu sedmiletého synka (kdo ví kolik mu bylo, neuměl určitě do pěti počítat) odešel spát o pár kójí dál. Probudila ho jeho žena za asi dvacet hodin (nebo možná tři dny, cesta byla dlouhá) s tím, že mu nádražní policie zbila a zatkla bratra, který se předtím na peroně pohádal s babou prodávávající pirohy a následně i s přivolanou hlídkou, jež nemarnila čas a hodlala střílet. Ve vlaku jsme osiřeli a stále mířili na západ, jak to tak už bývá. Kuriózní snad už pak byly jen hordy dalších, tentokráte tádžických cikánů, které čas od času měly obsazené celé nádraží, kočovníci seděli na svých obřích zavazadlech, muži důstojně kouřili, ženy rodily či kojily děti, děti hned nato žebraly a my na to koukali a koukali a nevěřili. Po par minutách rozdýchávání jsem se „děsně nenápadně“ odhodlal pořídit i pár záběru a doufal, že si mě nikdo nevšimne. Bohužel „eto cifravoj fotoaparat, da?“ zaznělo vzápětí,. Naštěstí to byl jen zvědavý průvodčí, lůza na peróně dál kojila, žebrala a chlastala.

   Ve volných chvilkách, kdy jsme nemuseli jíst, chodit na záchod a spát a vlak monotónně dusal po kolejích, jsme plánovali co v Moskvě. Kudy kam, co tam a kolik na to, hlavně Láďa se těšil, jak se vykoupe, protože si v průvodci přečet, že se v roce 1985 plánovala výstavba obřího venkovního bazénu, něco jako Podolí. My zbylí tři jsme to viděli na pár zajímavostí typu Kreml, Lenin, sídlo KGB, prostě mrtvá klasika. S těmahle myšlenkama jsme se blížili k Moskvě, kam jsme se doslali asi po pěti dnech jízdy v pět ráno, kdy nás děžurná ve čtyři probudila s tím, že už jsou dvě hodiny zavřené toalety, takže máme smůlu. Relativně špinavé unavené a rozlámané nás vlak vyklopil v Moskvě, stolici Ruska.

Zpět    Vpřed