Kapitola 7.

   Sotva nás trajekt vysadil na pobřeží, byly nám jasné, že dostat se do třicet kilometrů vzdáleného centra nebude jen tak. Takže jsme po překonání prvního hřebenu rozložili stany u jedné zátoky s romantickým zátiším zrezlého lodního motoru. Díky mělčině a závětří se ve vodě dalo i koupat. Pokoušel jsem se v té vodě zbavit své bíle kalhoty děsivého černého šlincu od mazutu z drezíny, ale marně. Tak jsem radši s Michalem vyrazil na prohlídku hřebenů. Vyšplhali jsme se po stráních, kde nebylo nic jen uschlá tráva a vyšlapané cestičky od svišťů. Nahoře to pekelně foukalo a kam až oko dohlédlo, nikde žádný strom. Asi takhle nějak asi vypadá okolí Kábulu. Kde nic, tu nic. Stopy člověka jsou akorát prašná silnice a mohylky kamenů poskládané jako malé majáky. Asi od takových bláznů jako my, co se trmáceli nahoru.Cestou dolu jsem měl přesně ten nepříjemný pocit, ze všude okolo někdo je, pozoruje vás, ale zmizí dřív něž vůbec máte šanci ho zaregistrovat. Jeden takový neviditelný se odpoledne objevil až u nás, evidentně zmámen slupkou od salámu. Chvíli vypadal, že se s námi dá i do řeči, ale pak se Michal pohnul a tak svišť zmizel.

   Na druhý den se vydáváme po cestě směr Chužir. Stopujeme co to dá. První nás vezme (ZDARMA!!) dodávka, ale jsou to nějací zeměměřiči a tak nás vezou jen kousek. Chvíli čekáme, a pak se jdeme podívat do osady při cestě. Buďto tam nikdo už desítky let nebydlí, nebo je nedávno sklátila nějaká strašlivá nemoc. Takže i když jsme se snažili někoho zaujmout a třeba poptat dopravu do Chužiru, tak prostě nebylo koho.Ve strašně dlouhém stoupání potkáváme v protisměru Fabii, vyskakuje z ni tříčlenná ruská rodinka a pyšně se svým vozem fotografuje. Pak dlouho dlouho nic (když ne počítám "taxi" 10km za 200,-) až jakýsi žigulík bere Láďu s Petrem a já a Michal čekáme na další šanci. Tou byl autobus, co sice jezdí jako místní linkový, ale nám to daj jen s 100% přirážkou. S klukama, sedícíma u piva se potkáváme na náměstí v místním stánku s diskotékovou hudbou, Eso by mohlo závidět. Po nakoupení zásob ve velmi dobře zásobeném konzumu (mají pivo u Čech a parfém "Vodka") míříme k lesíku na pobřeží,tedy k tomu co z něj zbylo, neboť místní turisté přece potřebovali dřevo na oheň. Postavili jsme stany, přežili nájezd kočovných krav, přičemž jedna zanechala dlouhou smradlavou stopu jen těsně vedle Petrova stanu a vyrazili na procházku. Naši pozornost poutal kopec, který postupně přecházel v mys vybíhající do jezera. Na jeho konci je tajemný poloostrov, kam podle legendy nesměl nikdo jiný, než místní šamani. Ti díky síle duchů procházeli skálou. Nikdo jim to nemohl vymluvit protože dolů nikdo nesměl. Dnes k tunelu skrz skálu může každý a tajemný výběžek je v každém turistickém průvodci. Na opačné straně kopce je stožár vysílačky a nedokončené dílo místní vodárny. Místo nádrží si zdejší obyvatelé zřídili smetiště a kafilérii v jednom, takže pitnou tekoucí vodu asi jen tak mít nebudou.

   Větší výlet do nitra ostrova nás čekal druhý den kdy jsme si z místní turbázy (turistické městečko) pučili kola a vyrazili do vesničky Pěšcčenaja, tedy necelých 20 km terénem. Že to bude pekelný výlet se ukázalo záhy. Možná že jsme měli zvolit pohodlnější způsob, jak si prohlédnout okolí, jako ti parašutisté co jsme je míjeli, když nastupovali do letadla, co by jako z oka vypadlo české Andule. Po několika hodinách šlapání do pedálů, pozorování svišťů a nadávání byl cíl nadosah. Jen co jsme se vyšplhali do zalesněného kopce, tak na druhé straně nás čekal sjezd písčitou lesní-skalní cestou, kdy rychlost našich kol mohla konkurovat Enterprise. Dole v luxusních offroadech seděla ta Češka, co nám ji místní slibovali už od trajektu. Nic moc. Z posledních sil a s přetrženým řetězem u Michalova kola dorazili jsme na místo. Nedá se říct že by na místě bývalého gulagu ještě něco zbylo. Jen jedny dveře a spousta sutin. Následovala kalvárie zpět, i když zpříjemněná dlouhým a uvolňujícím sjezdem. Přesto nás zadky bolely ještě v Petrohradu.

   Večer jsme se rozhodli obnovit síly a tak jsme přijali pozvání od sousedů, co měli tábořiště asi 200 metrů od nás, za takovou menší dunou, co se později ukázala jako kritické místo. Respektive Láďa odešel mýt ešus, a když se za tři hodiny přimotal zpátky, nutně potřeboval šachy. Tak jsme šli s ním. Skupinka asi desíti lidí v našem věku nás pohostila vodkou, pivem a jakousi kaší, co se jedla za studena a byla skutečně výborná. Naše Becherovka na oplátku se nesetkala s velkým ohlasem, zato šachy slavily (opět) úspěch. Láďa, která se k skupince přivařil jako první to taky jako první vzdal. Po něm i Petr. Já s Michalem jsme se rozhodli po pár hodinách, že by bylo také načase. Naši bratři (i když Michal původně lákal sestry) nás vyprovodily na vrchol té duny. Nemohlo to být dál něž stopadesát metrů, přesto jsme to šli dvě a půl hodiny, několikrát skončili u Bajkalu (tedy přesně opačným směrem) a nakonec nás zachránil ten odpadkový kopec, jakožto jediný pevný bod.

    Ráno jsme si šli koupit lístky na autobus, což spočívalo v tom, že vlezete k jedné bábě do bytu a ona ván ručně vypíše lístek, a pak vystřihne na stupnici, kolik stál. Pak vás pošle na nástupiště, což je od kravinců posetá náves. Po hodině přijel autobus, no spíše pojízdný skanzen. Vedle řidiče trůnila hlava jakéhosi zvířete s parožím, autobus pamatoval snad ještě Lenina a navíc trpěl absolutním nedostatkem výkonu. Stařičký benzínový motor nás tlačil do kopce rychlostí 12 km/hod a vyžadoval zastávku každých padesát. Ještě že nám cesta na zadní pryčně ubíhala díky hraní karet tak rychle, takže jsme si ani nevšimli jakým fofrem se řidič po 300 kilometrech a osmi hodinách "vřítil" do Irkutsku. Ještě nás donutil zaplatil každého šedesát rublů za bagáž, co se nám válela v prachu a v uličce, nic nepomohly argumenty ani výhrůžka blokády autobusu.

Zpět    Vpřed