21
Kapitola 6.

   Jak jsme tak dosvištěli Raketou do Irkutsku, kde jsme museli kuli ceně 900 rublů stornovat verzi cesty Raketou na Olchon a vybrat si bus. Město už to bylo civilizovanější, nejšpinavější díra na světě, je to fuj město. Všude odpadky, špinavci taky a krom nádraží žádnej pěknej barák. Na aftovakzále nám jakási baba poradila, že bus odjíždí v šest ráno, a je lepší bejt tam dřív, pač je na bus run. Nějakej člověk na netu radil, že se dá spát v nějakym parčíku u nádraží, zase sme se hádali, kde to má bejt, L chtěl spát na nádraží a tak, zase veselo.

   Mateřská školka s velkou zahradou asi 500 metrů nalevo od nádraží do kopce nás přivítala s náručí nějaké Rusky, kterou jsme ukecali a myslím že nám eště chtěla dát něco k jídlu. Pohoda, eště sme se chvíli hádali, jestli jet tim busem v šest, nebo nějak jinak a prohlídnout si město, nebo co, ale pač bylo dost pozdě, šli sme spát. Budíček byl nějak v půl pátý, kus cesty nás svez taxík MHD funguje až od 6-ti a na aftovakzále na tabuli pak přečetli, že bus odjede až v půl devátý. Pokus koupit 4 lístky nevyšel, pač pokladní měla tólko tri. Hned se objevil obrovitánskej Rus, že nás tam hodí svojí Volhou, nějaký jeho kámoši zpracovávali Petra a když sme cenu usmlouvali z 2000 na 1500, narval nám bágly do kufru, nás a sebe do kabiny, pokřižoval se a vyrazil na Olchon, nebraje ohled na semafory ani to, že levou částí vyčníval ven z okénka a hlavou se opíral o strop. Asi mu dodávaly sílu amulety a svaté ikony, co měl všude ve voze. Za asi čtyři hoďky nás vyložil u přívozu na ostrov s tim, že na druhý straně jsou taxiky a autobusy do městečka Chužir, kam jsme mířili, dostal peníze a odjel v prachu zpět do Irkutsku. Nutno říct, že sme ho už nikdy víc nespatřili. Za moment dorazil převozník. Taxíky ani busy na druhym břehu samozřejmě nebyly ani náhodou, akorát nějakej stánek s čipsama a ministřelnice se vzduchovkou…

   Do strašně prudkýho a prašnýho kopce sme teda šli pěšo, za pár vrcholkama a zatáčkama zamířili k vodě a tam se pod stádem koní na pláži utábořili v sousedství několika syslů. Druhej den sme se pomocí různejch stopů a chůze kolem rozpadajících se vesniček dostali až na Chužir a v lesíku u vody mezi kravincema strávili několik krásných dní. Potkali jsme Němce, co fotil na molu u rybárny malého Rusáka na kole, partu jiných Rusů a Poláků u vody, pekli na ohni Omuly, vyrazili na mys Burchan, na pronajatých kolech protrpěli strašlivou cestu k 20 km vzdálenému gulagu (bývalému..), cestou potkali jakousi Češku Vlastu se skupinou Izraelců (Michalovi pak prasknul řetěz u kola, fakt sranda vejlet), v konzumu komunikovali se šišlavým Burjatem v uniformě, co jen hajloval a tvrdil, že bojoval s Hitlerem proti partyzánům, i dyš se pak prokec a řek, že mu je 51 let… všecko v klídečku a pohodě.

   Autobusem s velmi kultivovaným motorem a řidičem sme se po osmi hodinách jízdy dopravili společně s jakousi Němko-Češko-Polkou s krásnýma očima a dalšíma asi 50-ti smrdícíma lidma do Irkutsku, po bezvýsledné hádce s řidičem zaplatili 65 rublů za bágly, co se nám válely na zemi v prachu v uličce a vydali se opět k vlakovému nádraží rozhodnuti opustit město co nejdříve.









Pozn. redakce: Petra Olchon tak utahal, že i cestopis pojal telegraficky...

Zpět    Vpřed