Kapitola 5.

   Takže jsme se vydali na předlouhou pouť po kolejích. Já a Michal jsme vcelku pádili, Petr se taky neloudal, akorát Láďa to pojal vyloženě výletně. Každou chvíli se zastavoval a fotil, zlehounka vykračoval. Vzhledem k událostem co následovaly trochu lituju, že jsem se taky víc neloudal. Ale tehdy nás čekalo 80 kilometrů a tak jsem chtěli těch dvacet za den ujít. No bylo to docela zajímavý. Připadal jsem si jak žoldák někde bůhvíkde, šlapali jsme v rozestupech, každý plnou polní na zádech, v ruce foťák připravenej vyfotit cokoliv se hne a oči na šťopkách. Sluníčko pálilo jak vzteklý, litr vody na hodinu bylo minimum nutné k přežití.

    Ale nenechte se zmást, všechno to bylo naprosto úžasný, krásná příroda a druhý den prořídly i známky civilizačních zvěrstev. To znamená, že dřevěné pražce už nebyly oštípány sekerami (kvůli palivu) a dokonce i tábořiště postrádaly "komfort" pseudo grilů a jiných výtvorů místních lufťáků. Když už o nich mluvíme, tak přibližně v polovině cesty, na místě bývalé zastávky dal někdo zbudovat honosný dětský tábor. Je to jedno z mála míst, kde jsou ještě zachovány dvoje koleje. A to proto, že na jedněch stojí vagony, předělané na ubytovny. Jinak nechybí bazény, tenisové kurty a dokonce ani kašna s medvědem.

    Druhého dne večer táboříme na krásném ostrohu nad Bajkalem. Michal pozoruje stany co mají Láďa a Petr s mírnou závistí. Jsou malé, sbalené jsou miniaturní a stály do dvou set. Pohodlně se do nich vejde jeden člověk s baťohem. Zatímco můj stan je velký, o dost těžší, a o sakra dost dražší. Nicméně o půlnoci se strhla bouřka. Docela pěkně bubnoval déšť o střechu. A ráno Michal zase pozoroval ty dva stany, tentokrát bez stopy závisti jak z nich kluci vylévají nashromážděnou vodu jak ze žběračky. Petr se prý v noci snažil ještě přehodit přes stan igelitovou plachtu co k tomu účelu zakoupil, ale Láďu nemá šanci jen tak něco probudit. Takže snídaně se trochu protáhla, jen co spacáky vyschly na přijatelnou hodnotu.

    A jak si tak šlapem po pražcích, najednou se před námi objeví vesnička, respektive několik domků kolem nádraží. Táboříme na břehu a protože je dost kamenitý, budujeme z písku plošinu velmi blízko hladiny. V podstatě když natáhnu ruku, tak se cachtám ve vodě. Ještě že Bajkal nemá příliv a bouřky podle místních nehrozí. Zatímco jsme budovali nocležiště, tak naše sousedky (matka a dvě dcery na výletě) si dopřály baňu. A že prý je ještě roztopena, tak jestli chceme, ať to zkusíme. No zážitek úžasný, obzvláště ten úprk do ledové vody, kdy mě spadl ručník a Petr si málem ukopl palec byl nezapomenutelný.

    Na druhá den ráno zjišťujeme, že vlak tudy jel, pojede určitě do týdne a nepojede. To podle toho kterého místního se zeptáte. Jak jsme tam tak postávali, místní nám předvedli drezínu, naložili ji na koleje a pak ji v zápětí zase uklidili. A chvíli jakože se nic neděje. Pak přišel jeden, že prej jako čekáme na vlak. A to že máme smůlu, pač určitě tejden nepojede. A že nás sveze za čtyřista rublů na osobu až do Port Bajkalu. Nekompromisně odmítáme. Za chvíli měkneme a usmlouváme cenu na osmdesát na osobu. Vytáhnou vozík, na neskutečně mastnou podlahu hodí deku a na to naše bágly. V galerii najdete zachycený okamžik, kdy jsem si zasvinil jediný čistý kalhoty kolomazí. A všim si toho až v Irkutsku. A Až doma jsem zjistil, jak k tomu došlo. Každopádně jsme vyjeli. Cestou jsme vesele mávali na zoufalce co šlapali podél trati. Bohužel naše nadšení netrvalo dlouho. Motor cuknul, škytnul a odmítal jet rychlejc než na dvojku. Po rychlé poradě se naši lovci medvědů (kteří plynule přešli ze střední školy do stavu nezaměstnanosti co do celoživotní náplně a vesele to splachují pivem) rozhodli přivézt náhradní A ta že prý je mnohem lepší. Což dokazují rukama nohama a slovní zásobou "jede jako Vrroooouuuuuuuuuuuuuuuuum" zatímco ta stará je pomalá ("Vroum"). Zachvíli skutečně přifrčí přehodíme a jedem rychle po trati a vesele mávám na ty zoufalce co stojí na zastávkách. Na jedné míjíme i skupinu Čechů a jeden z nich je můj spolužák Papoušek. Tedy alespoň já si to myslím. Takže pokud to Papoušku čteš, tak se ozvi.

   Asi za hodinu jsme v Port Bajkalu, divoká jízda se samozřejmě musí zapít. V místním magazinu kupujeme pivo, my pulitr ve skle (ještě v takové té lahvi co se na začátku devadesátých let prodávala u nás), místní rovnou dvoulitr v plastu. Je to levnější. Chvíli hledáme plácek k pobratření, vezmem za vděk několika nahrubo otesanejma lavičkama hned vedle strouhy co se v ní cachtá domácí drůbež. Tu se objeví kravka a jde se napít. Za ní selka s košem prádla, které za chvilku zdatně valchuje v tomtéž potůčku. No "Rok na vsi" jak vyšitej. ještě nám Miša, a Igor nebo jak se vlastně jmenovali ukazují, jak se loví medvěd. Známá věc, že medvěd na člověka skáče. Takže stačí vzít kopí, pevně ho zapřít do země a méďa se na něj napíchne. Názorná ukázka jak máchá prackama, jak se napichuje a páře si břuch nás lehce vykolejila a tak jsme se po nezbytných fotos rozloučili. Šli jsme na Raketu do přístaviště, vypadalo to tam lehce opuštěně, opraváři rezavých lodí a rozpadlých mol tu byly naposledy asi za Stalina. Při čekání jsme nakoupili něco málo potravin a pak dokličkovali po mole které vyhořelo a tak bylo plné ztrouchnivělých trámů k zaparkované lodi. Měla neuvěřitelně špinavá přední skla, zato vnitřek byl poměrně luxusní. Motor běžel na volnoběh, celý trup krásně vibroval - masáž v ceně. Pak odpískali odjezd. Motor se rozburácel, loď se naklonila a obloukem jsme vyjeli z přístavu. Tam teprve dal kapitán plný plyn, motor se radostně rozševelil a zachvíli ustaly i nárazy vody, protože jsme se zvedli na lyžiny. Svištěli jsme pořád kousek od pobřeží odhadem tak šedesát km za hodinu. Za chvilku jsme byli v Irkutsku. Dáme obligátní teplé pivko Baltica a míříme na Raketu. Ta si to přisviští po hladině, a zakotví u něčeho co snad kdysi bylo molo. Po té změti shnilýh ohořelých a vyspravených trámu hupsnem na palubu. Za chvíli si to hasíme do Irkutsku a musím uznat, že komfortněji jsem lodí ještě necestoval.

Zpět    Vpřed