Kapitola 4.

   Když jsme nechali líné domorodce u zakouřeného Dacanu, naše další putování směřovalo už jen a jen k Bajkalu. A to k Starobajkalské magistrále, což je cca. 80 km dráhy postavené podél pobřeží, často za pomoci tunelů a mostů. Na tenhle nápad jsme narazili v podstatě čirou náhodou, kdy jsme potkali dobrovolníka z Irska, co (jestli jsme to dobře pochopili) se toulal po Rusku a za stravu dělal pro neziskové nadace. Postavil si svůj oranžová stan hned vedle říčního kanálu, kam se místní omladina chodila koupat, takže jsem zahlédli i něco jako Miss Buriat. Zajimava podivana, zlatá česká devčata. A od něj jsme si půjcili průvodce Lonely Planet (ach jak dokážou být někteří lidé vybavení) a teprve v pak jsme zjistili, kde přesně jsme, co by se dalo dělat, a hlavně, co všechno nestíháme vidět. Takjsem prosadil magistrálu, a kupodivu jsme se shodli v podstatě v rekordním čase. Tedy vlastně ve vlaku, který jel do Sludjanky, vstupní brány Bajkalu, jak nám říkali. Cesta byla tak krátká, že jsme se skoro ani nerozkoukali. Slabé čtyři hodinky. Na podvečerním nástupišti nás přivítali pirožky a uzenou rybou, ale bohužel , bratři nebratři, chtěli za to peníze. Jeden domorodec prohlásil, jak je "sojuz" fuj, odplivl si a zašlápl, nicméně ani tento projev bratrství nás neoblomila pivo nedostal.

    Jak jsme se tak bratřili, mezitím se setmělo a vypadalo to, že se každou chvíli rozprší. Jelikož jsme se potřebovali přepravit cca 10 KM k začátku železnice, a poslední bus nám ujel nezbylo než se vydat na cestu pěšky. Jenže v ten moment se vážně ďábelsky rozpršelo. Tak nastalo obvyklé dohadování, jestli budeme drsní a vydržíme, nebo zaplatíme taxi. Zvítězilo taxi. Nastalo další dohadování, protože jsme se nemohli dostat do vozu - my, baťohy a domorodec. Namačkáni jako sardinky jsme sledovali jak řidič otáčí a vesele odjíždí na uplně opačnou stranu. Ztropili jsme povyk a začali volat Kutuk Kutuk !! Po povyku se uvolnilo místo po domorodci a my se asi za 40 rublů každý nechali dovézt skoro až na pláž. Za stmívání jsme našli krásné místo na stanování (hned u tratě).Před večeří jsme se jako správní civilozovaní lidé, tedy já a Michal rozhodli vykoupat. Hupsli jsme do jezera jen tak "na adama". Petr se přiřitil s fotoaparatem, asi chystal pomstu za ten snimek jak si ulevuje v bazinach u Ivalginu. Leč k jeho zklamaní jsme zůstali otočení zády a tak nemohl zachytit jakou spoušt dokáže natropit ledova voda. Po vydatné koupeli jsme se jali vařit večeři, něco na způsob těstovin. To znamená že jsme smíchali těstoviny a těstovinama a omáčkou v prášku. Vařilo se to asi hodinku mělo to krásně zelenou barvu a dalo se to jíst. To se mezitím setmělo a zatímco my rozumní jsme se chystali ke spánku, Láďa vyrazil do tmy za místní omladinou, co pálila ohně na vraku lodi u pobřeží. Ani nevíme kdy a jak se dostal zpět, ale ráno jeho dech mohl zabíjet. Cestou někde ztratil čepici , parkrat málem spadl ze srázu náspu, ale prý to stálo zato.

    Na druhý den ráno jsme smetli zelený koberec ze stanů a z hrůzou zjistili, že ty potvory housenky jsou všude. Proto lány bříz na svazích a všude okolo vypadaly jak v prosinci. Vse ohlodané na kost, tedy na strom. Snažili jsme se zabránt hosenkám aby se dostali do našich batohů, spacáků a bou, ale i tak se jich pár rozmačkaných vždycka našlo. Kolem desáte jsme vyrazili ns první kilometry po pražcích. Vzhledem k blízskosti městečka připomínala cesta spíše okolí Berounky. Co sto metrů, to tábořiště, vyšlapané pěšinky, rybáři a stany. O palivo nebyla nouze, staré pražce, ještě mastné od oleje se válely podél kolení. Vzhledem ke starobylému rázu nahrazuje správa železnic staré pražce zase dřevěnými a ty staré nechá ležet vedle. Jen si neumím představit chť ryby vyuzené na takovémto ohýnku. Čím dál od civilizace jsme se dostávali, tím "osídlení" řídlo a tím méně byla cesta vyšlapaná. Nakonec nám nezbylo než poskakovat po pražcích, což se nedalo, protože rozestupy mezi pražci jsou pro pohodlnou chůzi prostě prilis daleko. První litry vypité vody jsme ještě filtrovali za pomoci desinfekčních tablet, ale vzhledem k dlouhé době chemického čištění (cca 1-2 hodiny) jsme to nakonec riskli a pili vodu přímo z jezera. Naštěstí se potvrdily zvěsti o absolutní neškodnosti místní vody, na rozdíl od stravy ale o tom později.

   Když jsme vyráželi nějak nám asi nedocházelo, že ty tři, čtyři centimetry na mapě je přes osmdesát kilometrů. Je pravda, že několik lidí to dokázalo ujít za čtyři dny. Po prvním dni, kdy jsme šlapali jak vzteklí a na mapě se posunuli po nicotý kousek nám to přišlo jako nesmysl. Aspoň že cestou bylo spousta zajímavého, jako třeba ten dědek se stádem koz co na nás zakulákal a zamával holí a hnal svoje dvacetihlavý kozí stádo dál. Nebo když v noci projížděl vlak ani né pět metrů od nás, kdy jsem trpěl schýzou, že vykolejí a zavalí nás.

   Těch osmdesát kiláků bylo fakt moc, a tak jsme se rozhodli to radikálně řešit.

Zpět    Vpřed