Kapitola 3.

   Hlavní město Burjatské republiky nás tedy přivítalo čirým dopoledním ruchem.A také mlhou, halící slunce. Jak jsme později zjistili,nebyla to mlha, ale dým, protože někde poblíž hořel les (už asi týden) a místní hasičský sbor s jedním vozem to dle místních nějak nestíhal. Vše ostatní bylo ale funkční, takže jsme konečně z místní pošty mohli poslat mail, že jsme šťastně dorazili.Cestu na místní poštu nám ukázali dva Češi. Tehdy nám to ještě připadalo jako zajímavost. Samozřejmě jsme si nemohli nechat ujít největší hlavu Lenina na světě. Pak už jen najít autobus směrem ke klášteru. K němu se jelo z autobusového nádraží, které bylo na druhém konci města a tak jsme si mohli udělat obrázek o městě a lidech. Petrovi se jedna prodavačka v hodinářství líbila tak, že si jí chtěl odvézt s sebou. To se sice nepovedlo, takže počet členů výpravy se nezvýšil, ale i tak nám řidič autobusu napařil dvojitou sazbu. Že prý máme moc velké batohy. To čemu se tady říká autobus, je ve skutečnosti vyřazená luxusní dodávka odněkud z Koreji. Takže má volant napravo, koženkové čalounění, nefunkční klimatizaci a samozřejmě pro rusko povinné rozbité čelní sklo. Já protože na mě vzadu nezbylo místo, dostalo se mi cti sedět na sedadle spolujezdce a já si to moc užíval. Obzvláště velkou švandu jsem měl z té díry v podlaze, co se skrz ní dalo koukat na rozbitou silnici, po níž auto svištělo. Jezdí na benzín, který řidič čerpá mezi jednotlivými zastávkami ze samoobslužné pumpy.To je taky zážitek, ale o tom v Kapitole 4.

    Asi tak deset kilometrů za městem skončila silnice, vypadala jako naše okreska, a začala prostě jen uježděná šotolina, po které jsme asi po deseti minutách jsme dorazili k Dacanu, toho času centra buddhismu v Rusku. Je to komplex světských a náboženských budov a všudypřítomného harampádí. Je přidružen k malé vesničce, s prašnými cestami, stádem krav, co ho musí řidiči objíždět a které "asfaltuje" cestu vrstvou kravinců. Prohlídli jsme si hlavní budovu, odmítli koupit suvenýry a šli hledat místo k přespání. foukal docela vítr a hlavně jsme byli všude nápadní. Útočiště jsme našli u malého pramene a altánku asi pět set metrů za klášterem. K jídlu se podávala delikatesa - gulášovka uvařená na hov*ech, tedy kravincích. Chutnala skvěle. Jen to palivo trochu čmoudilo. Pak jsem chtěl postavit stany, ale Láďa prohlásil že půjde dál do kousek vzdáleného lesíka, a Petr s Michalem že budou spát pod širákem. Názor velmi rychle změnili s první várkou komárů. Přestože jsem se myl ani ne den nazad, neměl jsem nimi nejmenší potíže. Ale ti dva nebyli daleko ke stavu šílenství. Takže stany nakonec stály velmi rychle.

    Večer jsem se s Láďou vydal na prohlídku okolí. Nevím jestli má cenu popisovat středověk. Místní jsou určitě zvyklí, ale z našeho pohledu to vypadalo beznadějně. Ze zhruba padesáti domu kolem chrámového areálu jsme neviděli více jak dva zděné. Zbytek byl postaven ze dřeva a mechu. V galerii najdete i příšerně vyhublou krávu na kraji prašné silnice, místního boulevardu.

   Jenže- to nebylo všechno. Kolem půlnoci se ozvalo supění a halekání " Hej pipl!!", tedy jakási varianta " Hey people". Když jsme otevřeli stany, seděl tam na bobku Buriat s přítelkyní a cosi nám zmateně vykládali. První verze, že nás přišli okrást, padla po deseti minutách zmatené výměny názorů. Druhá verze,že nás někdo přišel okrást, se také vysvětlila jako lichá. Finální verze, že by nás mohl přijít někdo okrást o rýži a svetr, co jsme nechali venku, vyplavala asi po půl hodině rozhovoru. Projevili jsme náležité uznání a chtěli jsme jít zase spát. Bohužel jsem musel ze stanu a inkriminované věci jít zachránit. Jako výraz díků nám domorodec vypil lahev piva na ex. Tím v našich očích získal, protože pivo Žigulevskoje se používat tak na hnojení polí. Poté ještě důkladně zkontroloval diodovou baterku, kterou jsme si na naše setkání svítili. Kdybych byl jen o trochu bohatší, tak bych mu ji nechal. Za ten rozzářený dětsky nadšený údiv dospělého muže by to stálo. Jako poslední možnost se ukázal Láďa, respektive tvrzení, že je jediný, kdo má nějaké cigarety. vím, bylo to nečestné a nesportovní, ale byla to jediná možnost, jak jej dostat pryč. Ještě než zmizel ve tmě, slíbil, že se staví v půl deváté ráno, než nám pojede autobus, abychom mu mohli koupit pivo

    Asi aby nepřišel o pivo zdarma (které mu obměkčený Láďa nakonec koupil), přihasil si to už v osm. V úprku k autobusu jsme ještě shlédli místní veřejné WC . Cestou místnim (micro)busem se Láďa posilnil dvacetitřístupňovým pivkem,což mu na lačný žaludek přineslo veselou náladu, my slupli hrst slunečnicových semínek a na nádraží hupsli na kratičkou, sotva šestihodinovou cestu do Sludjanky, brány samotnému Bajkalu.

Zpět    Vpřed