Kapitola 2.

   Takže jsem se ocitli ve vlaku na slavné Transsibiřské magistrále. Pro člověka zvyklého cestovat vlakem max. šest hodin z Varů do Ostravy je cesta opravdovým zážitkem. Z jednoho konce na druhý trvá cesta přes jedenáct dní. pobavilo mě, když jsem se někde dočetl, jak jedna modelka dobrodružně cestovala přes Rusko celých jedenáct (!) hodin. Mno. Jak už bylo výše řečeno díky zmatkům s kupováním lístků jsem měl jiný vagón než kluci. Dokonce o dva vagony bliž k lokomotivě a o třídu níž. Rozdíl byl v tom, že oni dostávali jídlo dvakrát denně a já nic. To ovšem hrozně potěšilo Petra, který s sebou táhl asi dvacet konzerv " na horší časy". Mě zase potěšilo, když mi Láďa omylem vyhodil tašku plnou čabajských klobás, štangle lovečáku a půl kila vyvoněného špeku - to vše na "horší časy". Bohužel na záchranu bylo po zjištění omylu pozdě, protože ve vlaku se veškeré nekovové odpadky pálí.Mno.

   Ruské vlaky vůbec jsou jedna velká legenda. Je to asi také jedna z mála věcí, co jim zbyla z dob velkého sojuzu. Vlak má přes dvanáct vagónů. Lokomotivy se střídají cca každých 24 hodin jízdy. V každém vagonu je dvojice průvodčích, tzv. "děžurny". Ty se střídají ve službě a jsou něco jako pokojské v hotelu. Uklízejí a luxují jedno za dva dny, myjí záchody a samozřejmě kontrolují nastoupivší pasažéry. Těm pak vydají lůžkoviny a na oplátku seberou lístek, aby je mohli varovat (třeba i vzbudit) když se blíží jejich stanice. Také pálí odpadky a udržují vodu v samovaru těsně pod bodem varu. Prima věc, ten samovar. Stejně jako instantní jídlo, a to v jakékoliv formě.Zvláště se nám zalíbily "lápši" což je to co u nás polívka od Vietnamce, až na to že tady stojí 11-16 Kč a dodávají to u s polystyrénovou miskou, takže opravdu nemusíte shánět talíř, nebo ešus, jen horkou vodu.

    Drobné komplikace znamenal náš zavalitý soused. Nicméně jsme se nevzdávali a pokoušeli tlouště z Hamburku dostat pryč. Dokonce jsem mu koupil pivo. Ale prý bylo teplé a nebyla to Plzeň,takže žádný úspěch. Navíc byl tak nechutně tlustej, že se na lůžko vešel jen tak tak a dokonce spal v sedě (celé čtyři dny v jednom a tomtéž ve dne i v noci). Když jsme se s ním pokusili komunikovat, dokonce ani Michal, co by skoro rodilý mluvčí nedokázal rozluštit zvuky co to stvoření vydávalo. Tak jsem ho nechali být. Jen jednou se probudil k aktivitě, a to když jsme na horních pryčnách popíjeli a oslavovali naší cestu. Asi ve tři ráno po bujarém přípitku se nadzdvihl a snažil se nás zavalit přísunem slov. Nicméně jsme ho (ústy Petra) upozornili, že jsme ho varovali, že jsme se pokoušeli o dohodu a ať nám to víc nekomplikuje. Zcela překvapená hora sádla se zase zhroutila a ani nepípla. Přežil dokonce i to, že jsem spal na podlaze a můj útěk na toaletu, když se levné ruské portské (cca. 30 Kč) nesneslo s večeří. Ráno se snažil něco vysvětlovat děžurně, ale všechny trumfy (mládí, ovládání jazyka a výřečnost) byly na naší straně.Mno     Druhý den jsme zjistili že nás zvědavě okukují dvě děti z vedlejšího kupé. Obě asi tak desetileté holčina asi o rok starší. Vraceli se s dědou a babičkou z Petrohradu někam k Vladivostoku. Celkem strávili 14 dní cestou na dovolenou, pak 14 dní na dovolené a pak 14 dní cestou zpět. Stejně tak i moji sousedé v kupé, ale o tom později. Nicméně jakmile Saša a Táňa zjistili že máme šášky, měli jsme je v kupé pořád. Ne že by nám to vadilo, alespoň vyštípaly tlouště na chodbu. Akorát je strašně nadchlo moje reklamní pexeso (Oskare díky) a neuvěřitelným způsobem nad námi vyhrávali. Docela se jim vedlo i v Láďových cestovních šachách, které si koupil od jednoho z desítek prodejců procházejících vlakem sem a tam. Já si od něj koupil atlas Ruska, a tak jsme konečně vidli kudy to jedeme. Našimi druhými sousedy byla banda filmařů z Moskvy, asi tak našeho věku. Prý točí dokument o lidech na a kolem Magistrály. No tak jsem se s nimi pořádně vylili, aby měli o čem referovat. Naštěstí druhý den vystupovali, takže ty lahve vodky a Bechera padly jen jednou. Když už jsme u toho Bechera - každý z nás si sebou vezl lahvinku, jen tak pro případ. Naštěstí ta moje padla jako první. Přecijen pul litru ve skle... Nakonec skončily slitky v pet lahvi od Coca Coly a nikdo neměl k tomu to dopít.

   Protože jsem se do svého pravého kupé dostavil až se značným zpožděním, nebyla ze mě děžurna zrovna dvakrát nadšená. Nicméně jsem měl docela kliku, spolucestující Andrej s ženou a asi šestiletým synkem byly docela v pohodě. On byl těžař roby odněkud zpoza polárního kruhu, ona učitelka. Jeli na dovolenou do Chabarovska. Letadlem se báli, takže okukovali cca. pět dní ubíhající krajinu z okna vlaku. Společnost jim prý jednou za dva roky hradí cestovní výdaje a mají o dva týdny dovolené navíc, ale stejně bych tam nechtěl bydlet. Jaro, léto tam mají max. dva měsíce. Brr. Třetí den v noci vystoupil tloušť v Novosibirsku. Podle našich propočtů to bylo v jedenáct večer.Respektive já jsem s tím nesouhlasil, neboť mí milí sousedé z mého kupé, rodilí Rusové, mi prozradili, že všechny vlaky jezdí podle moskevského času, takže to odpovídalo půl čtvrté ráno. Ale podle kluků se spletli. Na peronu ani živá duše, jen nepohyblivá hora sádla co se udržovala v chodu asi deseti druhy prášků (baštil je každé ráno ještě před první cigaretou). No dodnes nevíme, proč tam jela co se s ním tak asi mohlo stát. My jsme byli čímdál tim rozrušenější, protože Bajkal se blížil. Poprvé jsme ho uviděli brzo ráno, byl v mlze prd jsme viděli. Takže jsem se sbalili ( po čtyřech dnech pelešení to byl výkon) a za světla už nás vítal Ulan Ude. Celé nádraží bylo v jakési mlze a na půl šestou ráno byl docela ruch. podivovali jsme se, jak je světlo, kolik aut jezdí v tuhle brzkou hodinu, a to až do chvíle, kdy jsme zjistili, že vlaky opravdu jezdí podle času z Moskvy, takže tady už mají jedenáct dopoledne. Ještě jsme zamávali pokračujícímu rychlíku a pak jsme se sesedli na nádraží a nevěděli úplně přesně, co dál.

Zpět    Vpřed