Kapitola I0.

    Nuže a tak nastal čas odjezdu z města Petrohradu. Ve vlaku směrem na Rigu, kam jsme se nakonec rozhodli jet, s námi jeli i jacísi mladíci námořnického vzezření. Láďa už ani nezkoušel svou malou otázečku a tak jsme z nich celkem snadno dostali, že jedou do námořnické kadetky, aby se stali, ano, námořníky. Tak jako s námi jelo hodně krásných dívek z Moskvy do Petrohradu, tak málo jich s námi jelo do Rigy. Žádná. V Rize jsme se už zkušeně nahrnuli do kamery chranenja, tady nazývané jinak, tuším že lotyšsky. Cestování jsme už měli docela dost a tak jsme se pohádali, jak co nejdřív a nejlevnějš dojet do Prahy. Vlakem-rychlíkem? Za asi 90 EUR ne. Vlakem-courákem? Za tři dny za 70 EUR? Taky ne. Takže vyhrál autobus. Ten stál asi v přepočtu tisícovku a jel jeden den. Pro jistotu jsme se ještě jednou pohádali, kdo a jak do Prahy pojede a po vášnivé diskusi plné zajímavých slov jsem rozdělili skupinu na dvě poloviny, první skupina, pro zjednodušení ji budu nazývat skupinou A, (Petr K a Michal) že pojede busem do Varšavy v sobotu večer a odtama stopem do Prahy, já s Vejpitkem pak v neděli ráno až do Prahy busem. Koupili jsme lístky a šli se pohádat jinam, tentokrát na vlakové nádraží, abychom se rozhodli, kde vlastně do té soboty a neděle budeme bydlet. Na informacích (teď varuju, nikdy jim nevěřte!!!) nás potěšili tím, že se dá přenocovat takřka zadarmo (ceny v Lotyšsku jsou VELMI západoevropské a souvisí to asi s celkově severoněmeckým hanzovním vzhledem města a okolí) v jistém kempu, stačí ujet pár stanic laciným vlakem, něco jako z Prahy do Dobřichovic. Vlak jel asi v sedm, bylo asi deset, vyšli jsme na obhlídku města. Riga je vážně krása sama. Všechno je zrekonstruované, opravné, funkční a načančané a připadali jsme si ve smradlavých hadrech a zarostlých tvářích nemístně, když jsme se procházeli po městském parku s umělým potůčkem, četli legendu o obrovi, co založil město a obhlíželi svatebčany na nábřeží. Kde se naše umolousanost ztratila, to bylo muzeum okupace. Lotyšsko v průběhu naší první republiky a II světové války zabrali nejdříve Rusové, pak Němci a pak zase Rusové a každý z nich zde prováděl ta nejhorší zvěrstva, kterých byl schopen. Gulagy, poté koncentráky a pak zase gulagy, v muzeu dokonce byla postavena replika baráku, kde bydleli vězni. Nic strašnějšího jsem nikdy neviděl. Vřele doporučuju každému, kdo kdy trošku pochyboval o zločinnosti těch dvou režimů, nacismu a komunismu.

   Abychom se trošku nadechli čerstvého vzduchu, odjeli jsme vlakem na doporučené tábořiště, zvané Jurmala, podle nadšení místních asi jako pláže Bibione v Itálii. Vystoupili jsme ale tak špatně, že než nás krásná silnice dovedla až ke kýženému kempingu, bolely nás nohy tak, že nám ani nevadilo, že nás odtama vyhnali, resp. tam měli plno a bylo to pekelně drahé. Našli jsme si tedy klidný kout v lesíku nedaleko pláže, rozbili stany a vydali se koupat. Voda byla oproti Bajkalu vroucí, oproti srpnu ledová. Výhodou bylo, že byla jen mírně slaná, takže se po použití činidla dala použít k vaření a ušetřili jsme sůl, což mě s mým 0,5 kg Bad Reichenhaler dost mrzelo. Už ani nevím jestli jsme večer něco dělali, ale asi ne, jen Láďa se děsně bál, že nás seberou policajti, asi za potulku, takže dost brblal a pořád hledal ideální místo umístění stanu, kde by na něj nebylo vidět. Jeho, mamuta! Druhý den byl ve znamení válení na pláži, vyhrabávání obřích děr v písku, vycházek do daleka a zahrabávání lidských těl do rozpáleného písku a taky pozorováním nedalekého polonahého ženského těla. Jak se časem ukázalo, zadaného, takže naše charismatické pasivní útoky na ženštino libido byly marné. Její škoda. Pak se navečer Michal s Petrem sebrali a odjeli do Rigy aby stihli bus na Varšavu. S Vejpitkem jsme snědli poslední zásoby co jsme ještě měli a ráno se vydali taky do Rigy. Vlak měl jet asi v půl osmé, v sedum nás cestou na vlak popadli za ramena dva Lotyši, co šli čerstvě z hospody a že musíme zachlastat. Láďovi se naskytla výtečná příležitost pošprechtit německy, protože to je podle jeho slov jedinej cizí jazyk, kterej umí, no, asi měli dialekt. Každopádně jsme hned po ránu dostali každej asi dvě piva, navrch sklenice od toho piva, jmenuje se Láčplésis a je fakt super, hlavně když je zadara. Druhý den ráno jsme už byli v Praze a stihli jsme cestou poklábosit (hlavně teda JÁ) s mladými a milými a inteligentními (tímto je zdravím!) dívkami, co byly v Pobaltí na výměnném pobytu, tedy zadarmo, pracovat v nějakém mezinárodním kempu. Bohužel jsem jim odvyprávěl ty nejlepší historky z cesty po Rusku, takže když mi přišlo to vyprávět doma někomu jinému , třeba rodičům, už mě to nebavilo a po třetí, když jsem to říkal tuším někomu ze školy, už mě to vyloženě štvalo. Tímto nejen zdravím, opět, ony dívky, ale i posílám poklonu Mirkovi Donutilovi s tím, že nechápu, jak může tisíckrát vyprávět to samé a navíc se u toho usmívat. Zklamání nakonec. Doufal jsem, že P+M budou cestou do Prahy trpět na svém stopování, ale když jsem Petrovi poslal sms, že jsme na Florenci a tedy takřka doma, hned mi odpověděl, že právě vlejzá do metra na Černým mostě a tim mi tak zkazil náladu, že jsem se ani nerozloučil s milými a inteligentními…


   Zklamání nakonec. Doufal jsem, že P+M budou cestou do Prahy trpět na svém stopování, ale když jsem Petrovi poslal sms, že jsme na Florenci a tedy takřka doma, hned mi odpověděl, že právě vlejzá do metra na Černým mostě a tim mi tak zkazil náladu, že jsem se ani nerozloučil s milými a inteligentními…

Zpět    Vpřed