Kapitola I.

   Plány na velkou cestu "někam" jsme měli už od zimy. V původní verzi to mělo být až do Mongolska. Ale pro časovou a finanční náročnost jsme se rozhodli zastavit se u Bajkalu. Respektive ostatní tři se rozhodli. Já se k výpravě připojil na poslední chvíli, kvůli neochotě zaměstnavatele dát mi dovolenou. Nakonec z toho byla výpověď dohodou.

   Když nastal den D, sešli jsme se v Praze na Hlavním nádraží, kde čekal nablýskaný lůžkový rychlík Praha - Moskva. Jelikož nikdo z nás neměl potřebné zkušenosti s dalekými výpravami, tak jsme s sebou táhli spoustu "užitečných" věcí, ale většinou v naprosto neužitečném množství. Například Petr a jeho kilo soli....

   Díky zmatkům s mým odjezdem se stalo, že jsem měl tak trochu místo jinde ve vlaku než kluci. Do Moskvy to ještě šlo - to bylo jen o dvě kupé (a ty jsou navíc jen třílůžková), tak k Bajkalu mě čekala cesta o tři vagony jinde. Naštěstí jsem vyfásl vcelku milého staříka (někde u Těšína) a hlavně jsem byl pořád v kupé s ostatními. Cesta probíhala vcelku poklidně, možná až příliš. Ale placaté Polsko - to byl jen trénink. Menší vzrušení znamenalo až Bělorusko. Nejen že Michal ztratil polovinu nějakého vízového dokumentu, ale také překládali náš vlak na ruské koleje. Je to vcelku zajímavá podívaná, my jme však raději využili možnost prohlédnout si Brest. Načinčaný zevnějšek nádraží a neuvěřitelně krásný místní chrám kontrastuje s špínou na ulicích a žebráky. Jeden si ustlal přímo v prachu ulice a ještě si chrochtal blahem.

   Asi za dvě hoďky byl vlak připraven na další cestu. Ani jsme se nestačili rozkoukat, zaplatit ruský čaj českými korunami a byli jsme v Moskvě. V Moskvě jsou v podstatě jen dvě nádraží. Jedno na západě -Běloruské, kterým přijedete, a pak Jaroslavské na východě, kterým vyráží veškeré spoje do Asie. "Poučeni" cestovní kanceláří jsme hledali instituci jménem "OVIR", což mělo být místo kde vám vydají potvrzení o příjezdu do Ruska. Bez tohoto papíru nás pak měli čekat potíže na hranicích a tak podobně. Bohužel když ani místní nádražní četnictvo netušilo, co to po nich chceme, rozhodli jsme se riskovat a vykašlat se na potvrzení. Díky poměrně brzkému příjezdu jsme chytli ranní špičku a tak cesta přes město byla v docela zajímavá.Na Moskevské Leninově metropolitní jsme vystoupili a po zjištění odjezdu vlaku uložili batohy do "kamery chraněňja", tedy úschovny. Tam se k nám přidala vcelku vilná mladá maminka s asi pětiletým synkem. Nechala si od nás odnést tašky do úschovny a vypadala, že by se s námi ráda vydala i dál. Naštěstí jsme ji setřásli a zmizeli v útrobách metra. To nás vyloženě dostalo. Slyšeli jsem o něm dost, ale na vlastí oči je opravdu neuvěřitelné. Je to pompézní, místy nabubřelý komplex síní a sálů. Bohužel je vidět jak moc sešlo ze své slávy. Nádherné lustry zatížené vrstvami prachu. Musím říct že lavičky na sezení z leštěného mramoru s ornamenty, nebo třímetrové vitráže nás nutily k užaslému pokyvování hlavou. Je to sice staré pompézní a v podstatě úplně k ničemu, ale má to sílu. Opotřebené schody a eskalátory (staré dobré rychle jezdící - ne ty europomalé) a místo videokamer používají ke kontrole důchodce. Nostalgii vyvolávají vozy metra, jsou přesně takové jako jezdily na trase "C" v Praze. No místy možná ještě starší, přecijen ty s dřevěnými lavicemi a pákovým ovládáním rychlosti (takové to velké dřevěné kolo) nebyly ani u nás. Systém lístků je vcelku chytrý, kupujete si jednotlivé jízdy (a to i několik dopředu), asi jako v Londýně. Naprostá poddimenzovanost prodejních okének dává slušný výdělek překupníkům, využívajícím kombinaci spěchu lidí a velmi, velmi dlouhých front.Výhodou lístků je, že jsou automaticky přestupní, prostě platí až tam, kde z metra vylezete.

   Mírné zklamání jsme zažili s Rudým náměstím, protože bylo kvůli hrozbě teroristických útoků uzavřené. Tak jsme alespoň obešli Kreml (kilometrová fronta, takže jsme ani nezkoušeli dostat se dovnitř přes maníky s kalašnikovy u brány), pohovořili s místním rybářem, který díky dlouhému prutu a obratnosti dokázal to co ulovil vytáhnou z řeky tak, aby se to neušpinilo od všudypřítomného oleje. Zázrak, abych pravdu řekl, ale tu "rybu" bych stejně asi nejedl. Na druhém konci Rudého náměstí Petr zjistil, že od Ládi půjčená, asi pětitunová zrcadlovka Olympus je total kaput a že se s ní může leda tak tahat jako se závažím. Což jsme ještě chvíli dělali, zhlídly pravý ruský MC Donalds a pak už směřovali k nádraží

   Na Jaroslavi vyndali bágly z "kamery chranenja", to je úschovna zavazadel a skrz lijavec se chodili koukat, jestli už přivezli náš vlak. Přijel v 16:50, což vzhledem k faktu, že odjezd byl 17:06 nebylo moc brzo. Narvali sme tam bágly přes nějakýho strašnýho tlouště z Německa do kupé a Petr s Michalem šli koupit chleba a vodu na cestu, a já s Láďou se snažili mezitim přesunout Skopčáka.Najednou se zavřely všechny dveře a vlak se dal do pomalého pohybu. Samozřejmě bez kluků. Těch šedesát vteřin než se rozzáření ale udýchaní objevili ve spojovací uličce patřilo k nervově nejnáročnějším momentům výpravy. Měli štěstí, když je dlouhá fronta na extrémně předraženou Bonaqu zbrzdila tak,že nám vlak málem ujel, naskočili do posledních otevřených dveří na konci vlaku. No jak v akčním filmu Tloušť v kupé blokoval místo pro mě celou cestu, tak sme mu to pak dali pěkně sežrat, ale pač ho v hotelu a pak v taxíku na vlak hodně obrali, nebylo to od nás vůbec hezký. Ale o tom více v další kapitole.......



Zpět    Vpřed